Jemný kvetinový obrázok s jemným zaostrením. Text znie „Antonín Dvořák Rané piesne“ s menami umelkýň „Martina Janková“ a „Barbara Maria Willi“. Pokojný tón.

Antonín Dvořák je všeobecně známý pro své energické, bohatě vrstvené symfonie. Jak se však jeho mistrovství velké hudební formy promítá do komorního, intimního světa písně? Odpověď přináší nové album DVOŘÁK: EARLY SONGS, na němž česko-švýcarská sopranistka Martina Janková představuje méně známou, avšak o to podmanivější tvář skladatelovy tvorby. Nahrávka se zaměřuje na rané písně Antonína Dvořáka, vzniklé v období jeho uměleckého hledání, experimentování a postupného nacházení vlastního hudebního výrazu. Právě v těchto skladbách se rodí osobitý styl, který později vyústí v díla světového významu.

Jankovou na albu doprovází česko-německá specialistka na kladívkový klavír Barbara Maria Willi na fortepiano, které je mimořádné nejen svým zvukem, ale i historickým kontextem. Na doporučení klavírního stavitele a restaurátora Paula McNultyho padla volba na dobovou repliku křídla Johanna Baptista Streichera přesně z období, ze kterého pocházejí nahrané skladby. Jak vysvětluje Barbara Maria Willi, jejím cílem bylo: „využít originální zvuk klavíru jeho doby, abych vykouzlila právě ty barvy, které musel mít na mysli Antonín Dvořák, když hledal svůj vlastní hudební jazyk.“

Martina Janková dodává, že album představuje jedinečnou sondu do formativního období Dvořákovy tvorby. Rané písně ze 70. let 19. století v sobě nesou ozvuky německého romantismu, zároveň však již obsahují nové prvky inspirované lidovou hudbou i osobitými kompozičními postupy.

V interpretaci Martiny Jankové se snoubí mimořádný cit, dokonalá výslovnost a virtuózní jistota. Její sametově hebký a hřejivý soprán přirozeně splývá s Dvořákovými pečlivě vystavěnými, místy až překvapivě minimalistickými kompozicemi. Výsledkem je nahrávka, která potěší jak milovníky historicky poučené interpretace, tak posluchače hledající silný a autentický hudební zážitek.

Navona Records, součást nahrávací společnosti PARMA Recordings, se specializuje na vydávání současné klasické hudby a propojuje skladatele s předními interprety, orchestry i studii po celém světě. Společnost PARMA Recordings má za více než 16 let působení na svém kontě mimo jiné přes 1000 vydaných alb různých žánrů, několik prestižních ocenění GRAMMY, řadu koncertů v Carnegie Hall a premiérové nahrávky hudby Leonarda Bernsteina a Chicka Corey. PARMA dlouhodobě spolupracuje také s řadou předních českých hudebních těles a sólistů. Umělcům zajišťuje komplexní audio produkci, celosvětovou distribuci a propagaci nahrávek, a tím jim umožňuje soustředit se plně na jejich vlastní kreativitu.


Slovo Martiny Jankové

Své první písně pro tenor a baryton (Cypřiše z roku 1865), nesené v duchu německého romantismu schubertovského a schumannovského ražení, sám Dvořák sebekriticky nazval „nedorozeným výrobkem”, poté, co jej na jejich nesprávnou deklamaci upozornil jeho přítel, skladatel Karel Bendl. Mě osobně zaujaly rané písně divokého Dvořáka-experimentátora ze sedmdesátých let 19. století, jež znamenají jak hledání vlastní hudební řeči, tak i snahu správně zhudebnit český text, což nebyl v obrozenecké době vůbec jednoduchý úkol. Česká národní hudba totiž vznikala oproti polské či ruské až o jednu generaci později. Pojem „böhmisch” zachycoval do té doby běžnou německo-českou kulturní symbiózu, v níž bylo pro české skladatele naprostou samozřejmostí komponovat na německé texty. (Naše písňové album tuto skutečnost odráží a pohybuje se proto stále mezi těmito dvěma jazyky). Zhudebnit texty české znamenalo pochopit zcela specifické zákony deklamace dlouho potlačovaného jazyka a to především problém slovního přízvuku (např. v případě odchylek při užití předklonek a příklonek atd.).

V roce 1871 vznikla tak na básnické texty Elišky Krásnohorské, autorky prvního zásadního pojednání o české deklamaci, řada Dvořákových písní, ze kterých se dochovalo pouze pět. Jedna z nich, Vzpomínání, donedávna známá jen jako fragment, byla i první Dvořákovou veřejně provedenou písní (10. 12. 1871). Díky edici Jonáše Hájka v nakladatelství Bärenreiter, jež vychází z dobové fotografie kompletního autografu (objevené v Národním technickém muzeu v roce 2004), ji máme poprvé k dispozici v celé své kráse. Do její tajnosnubnosti jako by Dvořák zanořil všechny své nevyřčené touhy předešlých let. Píseň je pro mě jakýmsi dovětkem za Cypřiši a zároveň začátkem nové fáze Dvořákova hudebního vývoje.

Další písně jsou již cíleně prostší a lidovější, jako by si skladatel vzal k srdci radu Krásnohorské, podle níž si čeští skladatelé mají brát vzor z písní národních, kde lze nalézt „velmi pěkné příklady přirozené deklamace ryze české”.


V písních na texty významných osobností národního obrození Elišky Krásnohorské, Karla Jaromíra Erbena (píseň Rozmarýna se taktéž dochovala jen jako fragment v německém jazyce), Václava Hanky a poprvé i lidové poezie (z let 1871-72) se zpočátku objevují ještě schubertovské ohlasy, ale zároveň již nové prvky lidových modulací, chromatické postupy, náhlé tempové zvraty či divoké synkopické rytmy, kterými se Dvořák osobitě staví po bok svého mentora Johannese Brahmse. Jejich kontinuálně zvětšující se duchovní spřízněnost (kde jeden jako by dokončil větu druhého) se odrazila nejen ve zvětšující se hudební suverenitě, ale také ve veřejném vnímání Dvořáka jako skladatele. K tomu významně přispěl i Brahmsův nakladatel Fritz Simrock, jehož vydání Dvořákových Moravských dvojzpěvů pomohlo skladateli dosáhnout mezinárodního ohlasu.

Po jejich velkém úspěchu zkoušela slavná brahmsovská interpretka, Amalie Joachimová, v Simrockově vile na vybraném publiku také účinek dalších Dvořákových písní z cyklů Vier Lieder nach serbischen Volksdichtungen mit Begleitung des Pianoforte a Vier Lieder aus der Königinhofer Handschrift (Böhmen 13. Jahrhundert), které Simrock vydal (1879, rok po Moravských dvojzpěvech) jako opusy 6 a 7.

Oba cykly Dvořák Joachimové nejen dedikoval, ale dovolil jí dokonce, aby do jeho tvorby několikrát i zasáhla. Rozhodla jsem se proto zmíněné písně nazpívat v této podobě, a to v německém jazyce. Dvě zbývající písně z původního cyklu Šestero písní z Králodvorského rukopisu, jež Simrocka nezaujaly, jsme ponechaly v původní podobě ve fantazijním archaizujícím jazyce Václava Hanky, ve kterém je v roce 1872 vydal jako op. 17 nakladatel Emanuel Starý v Praze.

Simrock zaznamenal díky Dvořákovým písním obrovský komerční úspěcha žádal ho proto opakovaně, o další. Než se však skladateli podařilo najít vhodné texty (pro pozdější cyklus op. 73 –V národním tónu), složil na německé překlady českých lidových písní od Josefa Wenziga (jež je i autorem německého textu písně Rozmarýna a jehož překlady ze slovanských jazyků často používal Brahms) dvě další písně, které jsou psány již ve stylu op. 73. Šest posledních písní (komponovaných v letech 1885-86), uzavírajících naše album, tedy již nespadá do kategorie raných písní, ale tvoří tečku za inspirací lidovou písní a pomyslný most k Dvořákovým tak proslulým zralým písním op.83 a 99. Poslední píseň také symbolicky uzavírá oblouk od věčného Vzpomínání až k poznání: „ale ma sklamala strela v jej’ srdiečku!” a tvoří tak jakousi tečku i za vysněným vztahem.

Při studiu tohoto repertoáru jsme vycházely s Barbarou Marií Willi ze svazku Písně II (2017) a nového svazku Písně I (2026), vydaných nakladatelstvím Bärenreiter Praha s.r.o. Druhý z těchto svazků, který vychází současně s tímto albem, završuje třináctileté úsilí věnované přípravě kompletního urtextového vydání Dvořákových sólových písní.


Slovo Barbary Marie Willi
Jako pro odbornici na starou hudbu je pro mě velkým darem, že mohu interpretovat velkolepou, experimentální a srdečnou hudbu mladého Dvořáka s přáním využít originální zvuk klavíru jeho doby, abych vykouzlila právě ty barvy, které musel mít na mysli Antonín Dvořák, když hledal svůj vlastní hudební jazyk. Na doporučení klavírního stavitele a restaurátora Paula McNultyho padla volba na kopii křídla Johanna Baptista Streichera přesně z doby, ze které pocházejí skladby nahrané na tomto albu. Originál nástroje z roku 1868 stál až do smrti Johannese Brahmse, velkého mentora a později také přítele Dvořáka, v jeho bytě ve Vídni. Paul McNulty přidal pro srovnání ještě dva podobné klavíry z dílny Johanna Baptista Streichera, potomka velké dynastie klavírních stavitelů Streicherů, kterou založila jeho žena, a podařilo se mu postavit nástroj, který zní jasně a transparentně, je barevný, umožňuje dynamické nuance až téměř k neslyšitelnosti zvuku a který se velmi osobitým způsobem mísí s lidským hlasem. Jako doprovázející pianistku mě tento nástroj vedl k tomu, abych zcela samostatně zacházela s vlastními barvami diskantu, středu a basového rozsahu. Zvláštní síla basu sloužila k podtržení dramatických momentů a suchá barva diskantu pomáhala nonverbálně vyjádřit zhudebněná slova.

V těchto šťastných chvílích, kdy jsem se zabývala Dvořákovými písněmi, mě překvapila především jeho odvaha experimentovat, například kdy některé písně ukončil tak, jak začaly, bez typických kadencí, které se běžně používaly k zakončení hudebních skladeb (např. ve Vzpomínání). Fascinující mi připadá také jeho radost ze hry s formami (např. v baladě Sirotek, tj. v té dramatické, epické písni, v níž sirotek oplakává smrt své biologické matky a vstupuje s ní do fiktivního dialogu). Napětí v této noční scéně je slyšet nejen v kontrastu rytmického tření figur levé a pravé ruky klavíru, ale také v náhlém zastavení pohybu a recitativních momentech, v nichž se deklamované slovo dostává do popředí, přičemž se nevyřčené emoce odehrávají v harmonizaci.


Při studiu i při nahrávání Dvořákových raných písní bylo naším přáním co nejvíce zprostředkovat propojenost hudby s textem, ať už v češtině nebo v němčině, a Dvořákův originální způsob, jakým převáděl skrytá poselství poezie do hudby, která silně kontrastuje mezi zdůrazněnými a nezvýrazněnými notami či slabikami.

Zdroj: Magdaléna Samková, Studio Martínek