Jan Nožička

Skvělá muzika napříč žánry, skvělí muzikanti napříč generacemi – to je kapela Livin Free, která v závěru dubna navázala na svůj debut Voices from Beyond (2019) novinkou From Cradle to Coffin. Album, jež vyšlo na LP, CD i v digitálních formátech a coby exkluzivní host se na něm podílel bývalý bubeník doprovodné kapely Boba Dylana Winston A. Watson Jr., Livin Free pokřtí už v úterý 4. června v pražské Malostranské Besedě. From Craddle to Coffin je i hlavním tématem našeho obsáhlého rozhovoru s frontmanem Janem Holečkem, který prozradil mnohé nejen o změnách v sestavě,  ale i o svém přístupu k tvorbě či textech….

Livin Free byli už od začátku takovým propojením tří muzikantských generací. Zůstalo tomu tak i na novém albu, ale oproti pět let starému debutu Voices From Beyond jste s baskytaristou Vladimírem Gumou Kulhánkem poměrně výrazně změnili sestavu. Co bylo důvodem?

Musím se vrátit trošku do historie. Kapela vznikla v roce 2018 a tehdy byla úplně jiná doba. Přirovnal bych to k době před válkou a po válce. Měli jsme našlápnuto, jenomže v březnu 2020 přišel covid a s ním totální zákaz skoro všeho. Obrovská deka padla na celou společnost, která se hrozně změnila. Nemohli jsme vlastně ani zkoušet, natož někde vystupovat.  Když se to konečně trošku uvolnilo, začali jsme přemýšlet o nových skladbách. Ale narazili jsme na takovou zvláštní věc. Dnes již bývalí členové, kytarista Tomáš Frolík a bubeník Míša Nosek, jsou samozřejmě fantastičtí muzikanti, jenže začali jsme mít názorové střety, co se týče aranží těch nových věcí. Tomáš to tlačil víc a víc jako by scénické hudební experimenty, kdežto já v sobě pořád mám spíš ty Led Zeppelin, Allman Brothers a podobné kapely, prostě přímočařejší muziku, která sice taky používá i jazzové postupy, ale „vocaď až pocaď“. A náhle se vlastně jako dar z nebes objevil Jirka Rambousek. Blonďatá mánička, pro niž je Ritchie Blackmore hlavní kytarista. Strašně talentovaný člověk s úžasnou technikou, který zahraje úplně všechno na světě. Umožnil mně a Gumovi naplnit naše představy o novém repertoáru. To, že pak přišel Míša ‚Kolouch’ Daněk, už bylo jen přirozené vyústění, protože jsme potřebovali přesně takového bubeníka jako on. Bubeníka, který má obrovské zkušenosti s tímhle druhem muziky. No a Boryš Secký? S ním už to táhneme nějaký pátek ve Flamengo Reunion Session. Na novou desku Livin Free nahrál hodně dechových partů a logicky z toho vyplynulo, že s námi bude jako pátý člen, protože jeho sóla jsou tak ikonická a celkově ty aranže udělané tak, že by to bez nich už nešlo. Prostě by to kulhalo.


Jak, respektive v čem se druhá deska nejvíc hudebně liší od té první? Je jasné, že ji nahrávali jiní lidé, ale ta otázka směřuje spíš k nějakému žánrovému posunu, pokud ho tam cítíš.

Určitě cítím. První deska byla výrazně ovlivněná Tomášem, jsou tam hodně experimentální věci. Nová deska mi přijde daleko přímočařejší a rockovější, je víc pro pomyslnou hardrockovou fanouškovskou základnu. Myslím, že je taky američtější, implementoval jsem do písní víc vlivů americké hudby jako soulu a gospelu. Takže From Cradle To Coffin je na jedné straně přímočařejší nahrávka, ale zároveň z ní soul, blues a gospel vylézají víc než na prvním albu.

Jak vůbec v Livin Free nacházíte shodu na tom, jak byste chtěli znít? Do jaké míry je důležité držet se nějakých klasických postupů a zároveň nebýt pouhým revivalem dávných časů?

Tohle neřešíme. Autorsky je první i druhá deska stoprocentně moje. Nějakým způsobem se hudebně vyvíjím, a po své padesátce se nechávám hodně ovlivňovat nehudebními záležitostmi. Prostě společenské věci nějakým způsobem formují i moje hudební nápady. Dema k nové desce jsem natočil kompletně sám. Nahrál jsem na klik nějakou basu, nějaké kytary, hammondky, piana, bubny a poslal jsem to jednotlivým spoluhráčům. A teprve ti do toho vnášejí ten opravdový život. Zavolal mi třeba Guma a říkal: „Hele, výborná věc, moc se mi líbí, ale bubny bych tam cítil malinko jinak.“ Takže Kolouch je prostě famózně přetočil a Guma si k tomu dotvořil basovou linku. Od rytmiky se pak odvíjela kytara. Říkáme Jirkovi: „Poslechni si tyhle a tyhle staré nahrávky, ale nenech se tím úplně ovlivnit.“ A opět – popasoval se s tím brilantně. Takhle nějak tedy vznikají skladby Livin Free. Rozhodně ostatním neříkám, aby to znělo jako Led Zeppelin… Zajímavostí téhle desky je, že jsou tam vkomponované takové hudební vzpomínky. Třeba Rolling Stones hodně ovlivnili skladbu Lost In The City: ne ve smyslu, aby to byla nějaká jejich kopie, ale snahou vzít si od nich tu energii a radost. Ve skladbě Lies je zase vkomponovaná vzpomínka na Jeffa Becka, který umřel v době, kdy jsem měl tu píseň rozdělanou, a mě to hrozně dostalo. Najednou jsem v hlavě slyšel ono Beckovo sférické hraní s pákou a rozhodl jsem se, že to do té skladby citlivě vložím. Že si prostě vezmu tu formu a dovymyslím tam harmonický break.


Vlastně pro všechno, co jsi dělal a děláš, platí, že jde o pomyslné hledání kompromisu mezi „starou“ a novou muzikou. Co je pro tebe ještě přípustné ohledně nějaké aktuálnosti zvuku a co už by bylo za pomyslnou hranou?

Asi nějaké programování bubnů, perkusí apod. Ale co se týče hudebního řemesla jako takového, experimentování s harmonií a formou, všechno je dovolené. Při skládání se snažím jít i do novějších postupů, objevil jsem třeba nějaké nové harmonické souvislosti. V tom, abych se nebál, mi dost pomohl Tomáš Frolík. Ale dokážu se zároveň nějakým způsobem ukáznit, abych máničky nenaštval, že to nemá ten groove, který tam chtějí. Dokážu si představit v podstatě cokoliv, ale pořád musí jít o hraní na skutečné nástroje.

Jako poslední do sestavy přibyl už zmiňovaný Vladimír ‚Boryš‘ Secký se svými saxofony a flétnou. Proč dechové nástroje?

Boryš nahrál jedno sólo už na první desce a celé to nastartoval Guma Kulhánek. Na jedné zkoušce ve Slaném s Tomášem a s Míšou jsme hráli kytarová sóla, Guma položil basu a říká: „Já si teda myslím, že by tam měl být saxofon.“ „Zajímavý nápad,“ povídám. A pak se Guma nadechne a dodá: „Ale musí to zahrát Boryš!“ Tak jsem mu zavolal a stalo se. Nám se to strašně líbilo a když jsme obnovili Flamengo, věděli jsme, že ho tam chceme. Jeho úžasná hra a rockové cítění v podstatě naprogramovala můj mozek v tom směru, že když jsem psal nové věci Livin Free, rovnou jsem tam ten jeho saxofon slyšel a tvořil je s tím, že tam bude. Pak jsem mu ty skladby poslal, on do nich natočil dema a bylo to tam úplně přesně, jak jsem si to představoval! V jedné skladbě hraje i na flétnu a zní to jako by taková vzpomínka na Flamengo, i když to tak původně nemělo být. Jak už jsem říkal, Boryš má na albu nezastupitelnou roli. Mimochodem, on taky velmi dobře zpívá a bude se nám na koncertech hodit i na vokály.


S Boryšem a Gumou společně hrajete i ve Flamengo Reunion Session. Nemáte obavy, že se ty dvě kapely mohou začít zvukově trošku překrývat?

Flamengo, to je zcela jiný harmonický a zvukový koncept. Kytara Pavla Fořta a bubny Jirky Zelenky to házejí někam dočista jinam než jsou Livin Free, je to úplně jiná muzika. Takže obavy v tomto směru vážně nemám.

Ústředním hostem nového alba je americký bubeník Winston A. Watson Jr., v letech 1992–1997 člen doprovodné kapely Boba Dylana. Jak k vaší spolupráci došlo?

Náhodou. Náhody nás v našich v životech vůbec hustě provázejí, jak jsem si nedávno uvědomil… Winston přijel v roce 2021 na šumperský festival Blues Alive, aby propagoval svůj film, a měl si tam zahrát s Druhou trávou program složený z Dylanových písniček. Jenže opět zasáhl covid, kluci z Druhé trávy šli do karantény a Winston tady zůstal a neměl kapelu. Tu jsme mu nakonec měli, v podstatě bez jediné zkoušky, dělat my, ale s Gumou jsme se dohodli, že nebudeme hrát ty provařené Dylanovy vykopávky, ale spíš jeho krásné soulové a podobné věci. Udělali jsme nějaký seznam skladeb, přes naši manažerku ho poslali Winstonovi a on na to, že je s tím úplně v pohodě.

Přijeli jsme do Šumperku a zjistili, že je hrozně veselý a příjemný chlapík. Na místě padl nápad, že bychom s ním zahráli i nějakou naši skladbu, třeba Down To The River, on si ji poslechl a nadšeně souhlasil. Vystoupení dopadlo docela dobře, lidi byli nadšení a já jsem po vystoupení za Winstonem přišel s tím, že chci natočit novou desku Livin Free a jestli by do toho šel s námi. „Jasně!“ okamžitě reagoval. „Jste skvělí muzikanti, hrozně mě to s vámi bavilo, rád do toho půjdu.“ Tehdy jsem neměl připravenou ještě ani notu…
Ale to se záhy změnilo, připravili jsme materiál, poslali mu do Ameriky demáče, zaplatili letenku a on vloni na podzim přiletěl. Natočil šest věcí na desku a když už tady byl, odjeli jsme také společnou šňůru s „dylanovkami“ a několika skladbami z první i z tehdy teprve chystané druhé desky Livin Free.


Mělo koncertování s Watsonem nějaký zásadnější vliv na podobu nového alba Livin Free?

Myslím, že určitě. Podstatný moment spočívá v tom, jak on hraje. Je úplně fascinující, když se například koukneš na záznam z Woodstocku 1994, kde hraje s Dylanem Jokermana, jak obrovskou energii je ten člověk schopen vyvinout. Ne tím, že do toho buší jako hluchej do vrat, ale takovým tím „černým“ hraním. Takže způsob jeho hry strašně ovlivnil celkovou podobu desky. A to i zvukovou, což se odvíjí už jen od toho, jakou starou, klasickou soupravu bubnů používá. Díky Winstonovi třeba i Guma začal hrát úplně jinak, já začal jinak frázovat nebo Jirka Rambousek celé album natočil na starou kytaru Fender z šedesátých let pěkně s „volume doprava“ a začal hrát odlišně doprovody. Vliv takového excelentního muzikanta se prostě nabaloval jako koule.

Měl jsi dopředu zcela jasno o tom, jak bude druhé album Livin Free pojato?

Ano. Mám naprosto ucelenou představu ještě předtím, než začnu nahrávat první dema. Desku vždycky dělám jako celek. Tuhle jsem třeba od začátku připravoval jako vinyl, rovnou přemýšlel o délce skladeb, aby to vyšlo na stranu A a stranu B a pěkně to hrálo. Hrozně nerad bych se někdy dostal do stadia, aby album, které dělám, bylo jen nějaký slepenec jednotlivých skladeb. Tohle mimochodem velmi zapůsobilo i na Winstona. Říkal nám, že i pro něj je ta deska kompaktní a považuje ji za velmi dobrou. Bylo z něj cítit, že ho ta muzika bere, byť je to Amík a má srovnání s tím nejlepším.


Čím konkrétně ho hudba Livin Free nejvíc oslovila, bavili jste se o tom?

Bavili, samozřejmě. Jsem hrozně vděčný za to, když říkal: „To je hudba, kterou já znám, americká muzika, tak proč bych ji nehrál?“ Když jsem se ptal, jestli je to americké i textově, odvětil, že třeba gospelovka Diehard Believer by podle něj zvedla půlku Ameriky a že to album by i v USA bylo úspěšné. „A kdybychom s tím mohli jezdit po Evropě, byl bych strašně rád,“ dodal. Líbily se mu i některé věci z první desky a litoval, že je s námi nemohl nahrát on.

V Livin Free jsi odjakživa výhradním autorem hudby i textů. Je tato „Holečkova tvůrčí despocie“ záměr?

Ne, to prostě tak nějak přirozeně vyplynulo. Ale nahrávky Livin Free nejsou moje sólové desky. Přidaná hodnota, kterou tomu dávají lidé, co na těch deskách hrajou, je obrovská. Livin Free jsou regulérní kapela, která má svůj charakteristický rukopis.
Nicméně to, že všechno píšu já, nemusí platit navždy. Uvažujeme, že na třetí desce bychom použili i něco od Gumy Kulhánka – jednu krásnou věc, kterou nevyužijeme ve Flamengu, už má připravenou, a ta by mohla být taková pilotní v tomhle smyslu. A autorsky může přispět třeba i Jirka Rambousek.


Vím, že důležitou roli pro tebe hrají i texty. Dá se zjednodušeně vyjádřit, jakými tématy se zabývají nové písně Livin Free?

Posunul jsem se jinam v tom směru, že mě zajímají otázky lidské existence, působí na mě venkovní vlivy spojené s dobou, kterou prožíváme. Jsou tam témata, kterými by se kapela takového žánru jako Livin Free podle mě měla zabývat, ať už jde o válku na Ukrajině, sociální posuny, ke kterým ve společnosti došlo, o otázku lidských práv a svobod a podobně. Tohle všechno se na nové desce nějakým způsobem objevuje. Třeba skladba Satan Tore His Horns Away je toho typickým příkladem: když ta skladba vznikala, napadalo mě, že o tom, co se děje na Ukrajině, vlastně pojednává slavná píseň Rolling Stones Sympathy For The Devil a mohl bych na to navázat. Zjednodušeně řečeno, zpívám tam, že pán pekel si v určitý moment uvědomí, že míra zla na Zemi dostoupila vrcholu a už nad ním nemá kontrolu. Že lidi si tady to zlo dělají sami a on už je tu úplně zbytečnej, takže si po zappovsku utrhne rohy a odejde do důchodu.

Všichni členové Livin Free mají i jiné projekty. Logicky tudíž vzniká otázka, jak bude vypadat koncertní sestava kapely a zda máte připravené v případě potřeby nějaké alternace.

Problémy mohou nastat s Jirkou Rambouskem, protože jezdí po celém světě s rockovou operou a to ho živí. Všemožně se snaží zamezit tomu, aby došlo k nějakým termínovým kolizím, ale nikdy to nelze úplně vyloučit. Kdyby k tomu došlo, jednal jsem osobně s Honzou Lichtenbergem jako možnou alternací. O nikom jiném neuvažujeme.

Jak intenzivně hodláte vystupovat?

Jedeme koncerty od začátku června a nebude jich málo, ale nejde o žádné souvislé turné právě vzhledem k našim dalším závazkům.


A co tvoje další aktivity, ať už jde o Flamengo Reunion Session, Holeček & Marcel Project nebo Sign Of 4, jak tam vypadá současnost a nejbližší budoucnost?

Nejbližší budoucnost je taková, že se chci maximálně věnovat Livin Free a Flamengu. To jsou jasné priority. Kromě toho občas vystupuju sám, jen s pianem, kytarou a foukací harmonikou. S Pájou Marcelem jsme natočili desku, která se výborně prodala, ale on toho má taky hodně a momentálně se oba musíme soustředit na jiné věci než je náš společný projekt.

Zdroj: Lukáš Kadeřábek, Suprpahon
Foto: Jan Nožička